Deprivační syndrom

Deprivace je nedostatkem nějaké důležité potřeby.  Deprivace je závažnější než frustrace

Definici psychické deprivace uvádí prof. Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc.:  „Psychická deprivace je psychický stav vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost k ukojení některé jeho základní (vitální) psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu.“ Toto strádání má na vývoj dítěte a na utváření jeho osobnosti výrazně negativní vliv. Je to především opožďování duševního vývoje a hlavně řeči, chudý citový rozvoj až citová otupělost, různé abnormality až závady v chování, obtíže v sociálním zapojení. Uspokojování psychických potřeb dítěte je stejně důležité jako uspokojování potřeb tělesných. Kojenec, kterému se jeho matka nebo ošetřovatelka v kojeneckém ústavu věnuje jen tehdy, když potřebuje přebalit a nakrmit, nemazlí se s ním, s láskou na něj nemluví a nevěnuje se mu individuálně, výrazně zaostává ve svém vývoji. Dítě, které je odňato ze své extrémně špatné původní rodiny, bývá často i tělesně zanedbané.

 

Vymezení pojmů užívaných v souvislosti s psychickou deprivací:

  • Deprivační situace: životní situace dítěte, v níž se mu nedostává možnosti uspokojit důležité psychické potřeby. Různé děti se budou chovat různě, odnesou si různé následky.
  • Izolace: zabránění styku s podnětným prostředím lidské společnosti (rodina, dětská skupina, škola). Izolace je deprivační situací, nikoliv deprivací samotnou.
  • Separace: vnější situace, při níž dochází k přerušení specifického vztahu mezi dítětem a jeho sociálním prostředím (matkou).
  • Zanedbanost: následky vnějších nepříznivých výchovných vlivů – projevuje se rovněž v chování dítěte, ale nenarušuje přímo jeho duševní zdraví

Psychická deprivace je psychickým stavem založeném na osobitém, individuálním zpracování podnětového ochuzení, k němuž dospělo dítě v deprivační situaci.  Následkem deprivace je takzvané deprivační poškození. Pro toto poškození je typické chování s charakteristickými známkami, které je způsobeno psychickým stavem deprivace.

Zdroj:

DUNOVSKÝ, J., Sociální pediatrie. Vybrané kapitoly,

RADVANOVÁ, S., KOLUCHVÁ, J., DUNOVSKÝ, J., Výchova dětí v náhradní rodinné péči

 

 

Následky psychické deprivace

Typ poměrně dobře přizpůsobený

Jedinec prochází ústavním prostředím bez nějakých zjevných psychických odchylek nebo poruch. Je možné, že si tito jedinci našli už v kojeneckém a batolecím věku v ústavu své lidi a dokázali se upnout k některé sestře nebo vychovatelce. „Nesmíme ovšem zapomínat, že jejich dobré přizpůsobení platí jenom pro životní prostředí, ve kterém vzniklo, a že mimo stěny ústavu jsou vystaveny neznámým nárokům a nebezpečím" Jde zřejmě o to, že si tyto děti vytvořily tzv. specifický vztah k dospělým osobám, ale tento vztah vytvořený v podmínkách ústavu je poměrně slabý, mělký, málo diferencovaný.

Typ útlumový, hypoaktivní, regresivní

Klasický typ deprivované osobnosti, kterou prof. Matějček charakterizuje opožďováním mentálního vývoje a celkově sníženou aktivitou, zejména v oblasti sociální, takové dítě není dobře schopno citové odezvy. Prof. Matějček upozorňuje na situaci, kdy se takové pasivní dítě stává nepřitažlivým pro vychovatele v ústavu a tím dostává od vychovatele mnohem méně podnětů než dítě, které je vůči dospělému aktivní. Tuto situaci potvrdil na základě pozorování chování ústavních sester doc. Jaroslav Koch.

Typ sociální hyperaktivity

Jestliže dítě nemá možnosti navázat citový vztah ke stálé "mateřské" osobě, sociální zájem se rozptyluje. Takové děti pak navazují kontakt s dospělými bez rozpaků a bez zábran, chytají se každého nového příchozího, ke každému se chovají se stejnou přítulností. Dítě se vzdává snahy navázat kontakt s určitou svou osobou zaměřuje se spíše na množství získaných podnětů než na jejich kvalitu. "Neznají však věrnost! Běží tam, kde se jim nabízí nějaké pohlazení, ale hned zase hledají uspokojení u někoho jiného".

Typ sociální provokace

V ústavu jsou tyto děti nápadné svou agresivitou a zlostnými výbuchy, vychovatelé je proto nemají rádi a pokládají je za nezvladatelné. Dítě se svým násilím domáhá pozornosti okolí, provokuje. Jak trefně charakterizuje prof. Matějček: "Nemůže-li dostat pohlazení, tedy aspoň pohlavek!". Na druhou stranu  upozorňuje, může být takové dítě, pokud je s některým z vychovatelů mimo dětský kolektiv, k nepoznání klidné, přítulné a milé. Takové dítě potřebuje trvalé životní prostředí se stálými osobami vychovatelů, kteří je plně přijímají.

Typ náhradního uspokojení citových potřeb

Uspokojení hledá dítě zpravidla na nižší úrovni potřeb, tj. na úrovni biologické. Nápadnost v chování těchto dětí se může projevovat například přejídáním, masturbací, týráním zvířat.

Tato typologie, jak dodává Matějček, je ovšem svým způsobem abstrakce, ve skutečnosti jsou jen individuální varianty, které se tomuto schématu přibližují. Dále autor upozorňuje na fakt (Matějček, 2005), že některé děti s postupujícím věkem a také přechodem z jednoho ústavního zařízení do druhého mohou měnit formy svého chování. Tak se např. může u dítěte, které se projevovalo v předchozím zařízení jako útlumový typ, projevit

Pozdní následky deprivace:

Řeč a komunikace

Jedním z důsledků nedostatečného zájmu matky o dítě je redukce řečové stimulace a omezení kontaktu s mateřskou osobou. Není uspokojena již základní potřeba receptivity. Navíc zde chybí pozitivní emoční odezva na jakýkoli projev dítěte, která za normálních okolností podporuje jeho úsilí něco se naučit. Počáteční vývoj řeči není nijak posilován, matka na komunikační pokusy dítěte nereaguje, a tím jeho rozvoj v této oblasti brzdí.

Rozumové schopnosti

 Rozumové schopnosti deprivovaných dětí nemusí být závažněji postiženy, ale nejsou dostatečně stimulovány. Lze pozorovat nápadnou neschopnost učit se ze zkušeností. Nepřímo zde působí i emoční deprivace, nedostatečné ocenění dětských projevů od samého počátku jejich vývoje. Dítěti chybí důvod, proč se snažit. Chybí mu citově pozitivní zpětná vazba, která dává jakémukoli výkonu smysl. Typickým způsobem je změněno citové prožívání a vztahy k okolnímu světu, zejména k lidem. Citově deprivované děti bývají emočně ploché, nedůvěřivé a agresivní.

Socializace

 Citově deprivované děti mívají primitivní, nediferencované a povrchní vztahy k lidem. Jejich chování je typické infantilním stereotypem, který lze interpretovat jako výraz bezradnosti. Z nedostatku pozitivní emoční zkušenosti vyplývá celková nejistota.  Vztahy s lidmi ovlivňují sebepojetí dítěte. Dítě zcela přirozeně přejímá názor nejbližších osob, a jestliže tito lidé hodnotí dítě negativně, nemá pro ně žádný význam, narušuje se i jeho sebehodnocení. Výsledkem této zkušenosti je nejistota, nedůvěra a zvýšená potřeba obrany. V sebehodnocení citově deprivovaných dětí se objevují dva extrémy:

  • nerealistické „vytahování“,
  •  výrazné sebepodceňování.

Nízké sebehodnocení se projevuje malou sebedůvěrou a nízkou sebeúctou, které vedou k obranným reakcím. Jednou z nich je vazba na silnější bytost, na vůdce, a příslušnost k sociální skupině, která jeho sebevědomí podpoří. Zkušenost emočního strádání se projeví změnou v hierarchii hodnot. Neuspokojení v oblasti základní citové potřeby mění postoj k realitě.

 

Zdroj:

Langmeier, J., Matějček, Z. Psychická deprivace v dětství. Praha: SZ nakladatelství, 1963.

Matějček, Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha:Portál, 1994. ISBN 80–85282-83–6.

Matějček, Z., Bubleová, V., Kovařík, J. Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. Praha: Psychiatrické centrum, 1997.

Vágnerová, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 1999. ISBN 80–7178-678–0.