Základní informace o NRP

Náhradní výchova

Výchova dětí a péče o jejich příznivý vývoj je především právem a povinností obou rodičů. Ne všichni rodiče se však chtějí nebo mohou o své děti starat. V situacích, kdy děti nemohou z nejrůznějších důvodů vyrůstat ve vlastní rodině, je třeba hledat optimální formu náhradní výchovy, která je také obsahem činnosti orgánů sociálně-právní ochrany dětí.

Formy náhradní výchovy upravené zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině:

  • svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče
  • pěstounská péče
  • poručenství, pokud poručník o dítě osobně pečuje
  • osvojení
  • ústavní výchova
  • umístění a pobyt dítěte v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc

 

 

Svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče

Jednou z možností, je svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče , o kterém může soud rozhodnout, vyžaduje-li to zájem dítěte a fyzická osoba poskytuje záruku jeho řádné výchovy a se svěřením dítěte souhlasí. Při výběru vhodné osoby dá soud přednost zpravidla příbuznému.

Dítě je možno svěřit i do společné výchovy manželů, pokud se stane, že jeden z nich zemře, zůstává dítě ve výchově manžela druhého. V případě rozvodu manželů rozhodne soud o výchově dítěte; do rozhodnutí soudu o rozvodu manželství ale společná výchova trvá. Pokud soud hodlá dítě svěřit do výchovy jen jednomu z manželů, může tak učinit jen se souhlasem druhého manžela; to neplatí jestliže druhý z manželů pozbyl způsobilosti k právním úkonům nebo je-li opatření souhlasu spojeno s těžko překonatelnou překážkou.

Při rozhodnutí o svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče soud vždy vymezí rozsah jejich práv a povinností k dítěti. Zejména se jedná o právo a povinnost zajistit péči o osobu dítěte a zastupovat dítě v běžných záležitostech. Žádoucí je rovněž vymezit právo osoby, do jejíž výchovy je dítě svěřováno, přijímat pro dítě výživné od rodičů, hospodařit s výživným a v případě neplacení výživného právo vymáhat výživné po rodičích. V případě svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče trvá i nadále vyživovací povinnost rodičů k dítěti, přičemž rodiče by měli platit výživné právě k rukám fyzické osoby, které soud svěřil dítě do výchovy. Není-li soudem rozhodnuto jinak, zůstává rodičům zachována také rodičovská zodpovědnost k dítěti a rodiče jsou nadále zákonnými zástupci dítěte.

 

Pěstounská péče

Druhou formou náhradní rodinné péče je svěření dítěte do pěstounské péče, do které se svěřují děti, jejichž výchova není u rodičů zajištěna a zájem dítěte takové svěření vyžaduje.

Jaká práva a povinnosti má pěstoun?

Pěstoun je povinen o dítě osobně pečovat a při péči o osobu dítěte vykonává přiměřeně práva a povinnosti rodičů. Pěstoun nemá vyživovací povinnost k dítěti a právo zastupovat dítě a spravovat jeho záležitosti má jen v běžných věcech, neboť toto právo nadále náleží rodičům, pokud ovšem nejsou v rodičovské zodpovědnosti omezeni, nebo pokud jí nejsou zbaveni nebo není její výkon pozastaven. Má-li pěstoun za to, že rozhodnutí zákonného zástupce dítěte není v souladu se zájmem dítěte, může se domáhat rozhodnutí soudu. Dítě může být svěřeno též do společné pěstounské péče manželů.

Jak vniká a končí pěstounská péče?

Pěstounská péče vzniká rozhodnutím soudu a končí zletilostí dítěte. Může být také zrušena, a to jen rozhodnutím soudu, který jí může zrušit jen z důležitých důvodů. Učiní tak vždy, jestliže o to požádá pěstoun.

Předpěstounská péče

Je-li dítě z rozhodnutí soudu v ústavu nebo v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, může být před rozhodnutím soudu o svěření dítěte do pěstounské péče dočasně svěřeno rozhodnutím orgánu sociálně-právní ochrany dětí do péče osoby, která má zájem stát se pěstounem a splňuje zákonem stanovené podmínky; obdobně může být do péče budoucích pěstounů svěřeno i dítě, které není v ústavní výchově ale rodiče s pěstounskou péčí souhlasí. Nebude-li do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí u soudu zahájeno řízení o svěření dítěte do pěstounské péče, rozhodnutí o dočasném svěření dítěte pozbude právní účinky.

Zabezpečení dítěte v pěstounské péči a odměna pěstouna

Dítěti v pěstounské péči náleží podle zákona o státní sociální podpoře příspěvek na úhradu potřeb dítěte v pěstounské péči a pěstounovi za výkon pěstounské péče měsíční odměna za každé svěřené dítě. Vedle těchto dvou dávek se pěstounům poskytuje podle zákona o státní sociální podpoře též jednorázový příspěvek při převzetí dítěte a příspěvek na zakoupení motorového vozidla. Na ten má nárok pěstoun, který má v pěstounské péči nejméně čtyři děti nebo má nárok na odměnu pěstouna z důvodu péče o čtyři děti, včetně zletilých nezaopatřených dětí, jež zakládají pěstounovi nárok na odměnu pěstouna.

Děti, u nichž se vykonává pěstounská péče v zařízení pro výkon pěstounské péče, jsou zabezpečeny dávkami státní sociální podpory jako jiné děti svěřené do pěstounské péče. Pěstoun vykonávající pěstounskou péči v zařízení je zajištěn odměnou pěstouna.

 

Pěstounská péče na přechodnou dobu

Soud může také na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí svěřit dítě do pěstounské péče na přechodnou dobu osobám, které jsou podle zvláštního právního předpisu (zákona o SPO) zařazeny do evidence osob vhodných k výkonu pěstounské péče po přechodnou dobu, a to na

  1. dobu, po kterou nemůže rodič ze závažných důvodů dítě vychovávat,
  2. dobu, po jejímž uplynutí lze podle § 68a zákona o rodině dát souhlas rodiče s osvojením, nebo
  3. dobu do pravomocného rozhodnutí soudu o tom, že tu není třeba souhlasu rodičů k osvojení § 68 zákona o rodině).

V těchto případech je soud povinen nejméně jednou za 3 měsíce přezkoumat, zda trvají důvody pro svěření dítěte do pěstounské péče a za tím účelem si vyžaduje také zprávy od příslušného orgánu sociálně-právní ochrany.

Vyživovací povinnost k dětem svěřeným do pěstounské péče náleží nadále rodičům nebo jiným osobám povinným výživou k dítěti, kterou určí soud. Současně jim uloží, aby toto výživné poukazovaly příslušnému orgánu státní sociální podpory – úřadu práce, který vyplácí pěstounovi, popřípadě zletilému dítěti příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Nárok na výživné určené rozhodnutím soudu na dítě, jemuž náleží příspěvek na úhradu potřeb dítěte, totiž přechází z dítěte na stát.

 

Poručenství

Situace, kdy

  • oba rodiče nezletilého dítěte zemřeli,
  • byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti,
  • výkon jejich rodičovské zodpovědnosti byl pozastaven nebo
  • nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu,

řeší zákon o rodině ustanovením poručníka, který bude nezletilé dítě

  • vychovávat,
  • zastupovat a
  • spravovat jeho majetek místo rodičů.

Pokud soudem ustanovený poručník bude o dítě osobně pečovat a naplňovat všechny složky rodičovské zodpovědnosti, nastupuje namísto rodičů téměř v celém rozsahu. Pak je možné řadit poručenství do forem náhradní výchovy, a to do forem náhradní rodinné péče. V případě osobní péče o dítě jsou poručník i dítě (poručenec) zabezpečeni dávkami státní sociální podpory za stejných podmínek jako pěstoun a dítěte svěřené do pěstounské péče.

Jestliže to není v rozporu se zájmy dítěte, ustanoví soud poručníkem především toho, koho doporučili rodiče a pokud nebyl takto nikdo doporučen, má soud ustanovit poručníkem někoho z příbuzných a nebo osob blízkých dítěti nebo jeho rodině, popřípadě jinou fyzickou osobu. Poručníkem mohou být ustanoveni i manželé.

Nemůže-li být poručníkem ustanovena fyzická osoba, ustanoví soud poručníkem orgán sociálně-právní ochrany dětí. Dokud není dítěti ustanoven poručník nebo dokud se ustanovený poručník neujme své funkce, činí neodkladné úkony v zájmu dítěte a v jeho zastoupení orgán sociálně-právní ochrany dětí.

Práva a povinnosti poručníka

Na vztahy poručníka a dítěte se přiměřeně vztahují ustanovení o právech a povinnostech rodičů a dětí, funkce poručníka ale nezakládá poručníkovi vyživovací povinnost vůči dítěti.

Poručník odpovídá soudu za řádné plnění funkce poručníka a podléhá jeho pravidelnému dozoru. Zejména je povinen podávat soudu zprávy o osobě poručence a předkládat účty ze správy jeho jmění. Soud však může poručníka zprostit této povinnosti, pokud výnosy nepřesahují náklady na výchovu a výživu poručence. Soud může také poručníkovi přiznat na jeho žádost přiměřenou odměnu ze jmění dítěte, pokud je správa jmění spojena se značnou námahou.

Poručník je povinen nejdéle do dvou měsíců po skončení svého poručenství předložit soudu závěrečný účet ze správy jmění dítěte, soud však může poručníka této povinnosti zprostit.

Jakékoli rozhodnutí poručníka v podstatné věci, týkající se dítěte vyžaduje schválení soudem.

Pokud poručník nechce poručenství dále vykonávat, soud jej této funkce zprostí. Totéž platí, pokud se poručník stane pro výkon poručenství nezpůsobilý nebo porušuje svoje povinnosti, které jako poručník vůči dítěti má. V případě, že poručníky jsou manželé, kteří se hodlají rozvést, soud musí vždy posoudit, zda je v zájmu dítěte, aby tuto funkci vykonávali nadále oba rozvedení manželé. Pokud to není vhodné, soud jednoho z rozvádějících se manželů poručenství zprostí.

 

Osvojení

Osvojením (§ 63 - § 77 zákona o rodině) vznikají mezi osvojitelem a osvojencem vztahy jako mezi rodiči a dětmi a mezi osvojencem a příbuznými osvojitele vztahy příbuzenské. Osvojitelé mají při výchově dítěte v plném rozsahu rodičovskou zodpovědnost (§ 63 odst. 1 zákona o rodině). Do knihy narození matriky se namísto rodiče na základě pravomocného rozhodnutí soudu o osvojení zapíše osvojitel, popřípadě osvojitelé.

Dítě získává osvojením příjmení osvojitele a vztahy k původní rodině, na rozdíl od pěstounské péče, zanikají. Mezi osvojencem a osvojitelem musí být přiměřený věkový rozdíl, přičemž osvojit lze jen dítě nezletilé (§ 65 zákona o rodině). Podle ustálené soudní praxe a výkladu zákona o rodině je vyloučeno osvojení mezi sourozenci a mezi příbuznými v pokolení přímém.

Jako společné dítě mohou někoho osvojit jen manželé a je-li osvojitel manželem, může osvojit dítě jen se souhlasem toho druhého. Souhlasu druhého manžela však není třeba, jestliže druhý manžel pozbyl způsobilost k právním úkonům nebo je-li opatření souhlasu spojeno s těžko překonatelnou překážkou (§ 66 zákona o rodině).

Podmínky pro osvojení

K osvojení je třeba souhlasu zákonného zástupce osvojovaného dítěte. K osvojení je však třeba rovněž souhlasu nezletilého rodiče, i když není zákonným zástupcem dítěte. Je-li dítě schopno posoudit dosah osvojení, pak je k osvojení třeba také jeho souhlasu. Má-li dojít k osvojení dítěte do ciziny, je k osvojení nezbytný také souhlas Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně (§ 67 zákona o rodině).

Pokud jsou zákonnými zástupci osvojovaného dítěte jeho rodiče, není třeba jejich souhlasu, jestliže zjevně nemají o dítě zájem. Podle § 68 zákon o rodině se má za to, že nezájem rodiče o dítě je zjevný, trvá-li alespoň 3 měsíce od posledního projeveného opravdového zájmu. Nelze-li však v chování rodiče spatřovat hrubé porušování jeho povinností, je třeba, aby byl orgánem sociálně-právní ochrany dětí poučen o možných důsledcích svého chování a aby od takového poučení uplynuly alespoň 3 měsíce. Orgán sociálně-právní ochrany dětí je povinen poskytnout rodiči nejpozději po tomto poučení poradenství a pomoc za podmínek stanovených jiným právním předpisem.

Poučení rodiče o možných důsledcích jeho chování se nevyžaduje, opustil-li rodič místo, kde se dříve zdržoval, aniž sdělil, kde se nyní zdržuje, a nepodařilo-li se ani za 3 měsíce zjistit místo, kde se rodič zdržuje.

O splnění těchto podmínek, tj. zda k osvojení dítěte není třeba souhlasu rodičů z důvodu jejich nezájmu o dítě, rozhoduje na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí jako opatrovníka dítěte, popřípadě na návrh rodiče dítěte, soud. Souhlasu rodičů, kteří jsou zákonnými zástupci osvojovaného dítěte, není také třeba, jestliže dají souhlas k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům. V těchto případech je pak třeba k osvojení souhlasu opatrovníka, který musí být osvojovanému dítěti v řízení o osvojení ustanoven.

Souhlas předem musí být dán osobně přítomným rodičem písemně před soudem nebo před příslušným orgánem sociálně-právní ochrany dětí a může být dán nejdříve 6 týdnů po narození dítěte. Svůj souhlas může rodič odvolat pouze do doby, než je dítě na základě rozhodnutí orgánu sociálně-právní ochrany dětí - obecního úřadu obce s rozšířenou působností umístěno do péče budoucích osvojitelů, do tzv. předadopční péče (§ 68, § 68b zákona o rodině).

 

Mezinárodní osvojení

Úmluva o právech dítěte zaručuje dítěti dočasně nebo trvale zbaveného svého rodinného prostředí nebo dítěti, které ve svém vlastním zájmu nemůže být ponecháno v tomto prostředí, právo na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem. Stát je povinen takovému dítěti zabezpečit náhradní péči v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím.

Ty smluvní státy Úmluvy o právech dítěte, které uznávají a povolují systém osvojení, zavazuje Úmluva uznat osvojení v cizí zemi jako náhradní způsob péče o dítě tehdy, nemůže-li být dítě předáno do výchovy v zařízení péče o děti nebo rodině osvojitele nebo o ně nemůže být pečováno jiným vhodným způsobem v zemi jeho původu (čl. 21 písm. b) Úmluvy o právech dítěte). Současně Úmluva o právech dítěte předpokládá uzavírání dvoustranných nebo mnohostranných dohod nebo smluv, podle kterých by se umístění dítěte do péče v jiné zemi uskutečňovalo (čl. 21 písm. e) Úmluvy).

Z hlediska procesního zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, v § 2 uvádí, že ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. To znamená, že jsou-li určité vztahy předmětem mezinárodní smlouvy, použije se nejprve tato smlouva.

Pro realizaci mezinárodních osvojení byla v roce 1993 přijata na půdě Haagské konference mezinárodního práva soukromého Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, kterou ČR ratifikovala v roce 2000.

Cílem této úmluvy je nejen

  • vytvořit záruky, aby se mezinárodní osvojení uskutečňovalo v zájmu dítěte a
  • orgány k tomu určenými,
  • ale také zaručit subsidiaritu osvojení do ciziny, jak zdůrazňuje čl. 21 písm. b) Úmluvy o právech dítěte.

Podle Úmluvy o ochraně dětí a mezinárodním osvojení je každý smluvní stát povinen určit ústřední orgán odpovědný za plnění úkolů stanovených v Úmluvě. V České republice byl ústředním orgánem určeným k plnění úkolů vyplývajících z této úmluvy určen Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně. Ten zařazuje do své evidence žadatele o osvojení dítěte z ciziny a děti, pro které se nepodařilo najít vhodné žadatele o osvojení dítěte v České republice.