Eriksonův vývoj identity dítěte

Eriksonův vývoj identity dítěte

Eriksonovým nejoriginálnějším a nejdůležitějším přínosem pro teorii osobnosti je pravděpodobně jeho teorie „osmi věků člověka“.  Základní tezí této teorie je osm fází vývoje osobnosti.  Každá fáze je spojena s nějakým zásadním životním úkolem, který v sobě nese určitý vnitřní konflikt (vývojovou krizi). Pokud je tento konflikt vyřešen, přináší to pro ego člověka novou sílu a mohutnost. Pokud konflikt vyřešen není, jedinec opouští fázi s pocitem méněcennosti a ten si nese do další životní etapy.

8 stadií psychosociálního vývoje podle Eriksona :

 

Stadium

Věk

Psychosociální krize

Účinná síla

 

orálně-smyslové

do 1 roku

základní důvěra x nedůvěra

naděje

muskulárně-anální

 

1-3 roky

autonomie x stud a nejistota

síla chtění

pohybově-genitální

 

3-6 let

iniciativa x vina

Cíl (záměr)

latentní

 

6 – 12 let

píle  x   podřízenost

kompenzace

Adolescence

 

12-19 let

identita Ega x zmatení rolí

poctivost

raná dospělost

 

20-25 let

intimita x izolace (osamělost)

láska

střední dospělost

 

26-64 let

plodnost  x stagnace

péče

pozdní dospělost

 

65-smrt

integrita Ega x zoufalství

moudrost

 

Základní Důvěra x Nedůvěra

V prvním roce života je úkolem dítěte získat základní důvěru v život a svět, která je obrní proti prožívaným nejistotám.  Vztahem, v němž probíhá řešení jádrového konfliktu, je vztah k matce nebo ji zastupující osobě. Stálost a účinnost péče, kterou od ní dostává, umožňuje kojenci ustavení naděje, že život je, přes přechodné utrpení a neuspokojení, v podstatě dobrý. Její nedostatek vede u dítěte zcela závislého uspokojováním svých potřeb na okolí k ustavení základní, v dalším životě přetrvávající nedůvěry k okolí jako ke zdroji ohrožení. První demonstrací sociální důvěry dítěte je jeho bezstarostnost při krmení, hloubka jeho spánku, relaxace střev apod.

Autonomie x Stud a nejistota (pochyby)

V druhém roce života je úkolem dítěte osvojit si sebedůvěru v možnost úspěšné vlastní volby i vůči požadavkům okolí.  Vztahem, v němž především řešení jádrového konfliktu probíhá, je vztah s rodiči nebo je zastupujícími osobami. Je-li samostatná volba potvrzována jako úspěšná, upevňuje se cit samostatnosti a nezávislosti, schopnosti sebevlády a vynakládání volního úsilí. Nebezpečí, které při tomto konfliktu hrozí, je dobře známo. Jestliže je pocit autonomie a možnosti volby u dítěte popřen, dítě se „obrátí proti sobě“, bude samo sebe diskriminovat a manipulovat. Rozvine se u něj předčasné špatné svědomí. Místo aby se snažilo vlastnit věci proto, aby je mohlo testovat jejich účelným opakováním, stane se ono samo posedlé vlastním opakováním. A touto posedlostí se samozřejmě učí získávat sílu tvrdohlavou kontrolou tam, kde nemůže nalézt širokou škálu vzájemné regulace.

Iniciativa x Vina

Ve třetím až pátém roce života je úkolem dítěte ustavit si základní postoj v oblasti zodpovědnosti za své činy. Potvrzení vlastní iniciativy jako dobré, nebo naopak vyvolávání pocitů viny za to, co činí, probíhá ve vztahovém společenství celé vlastní rodiny nebo skupiny ji nahrazující.  Úspěšné vyrovnání s konfliktem iniciativy podporuje vývoj osobnosti ve směru zaměřenosti a cílevědomosti vlastního úsilí.  Neúspěch vede k postojům rezignace a sebeobviňování za činy uskutečněné nebo zamýšlené.

Výkonnost x Méněcennost

Mezi šestým rokem a počátkem dospívání je úkolem dítěte osvojit si dovednosti cílevědomě a úspěšně zacházet s předměty hmotného světa.  V tomto období přesahuje jeho zkušenost rámec rodinných vztahů a je vystaveno srovnávání a hodnocení v širším výběru školních a mimoškolních situací. Úspěšné dosahování praktických cílů vlastní snahou v tomto období je základem rozvoje kompetence, sebedůvěry a sebeprosazení v praktické činnosti. Neúspěchy vedou k ustavení pocitů vlastní nedostačivosti a méněcennosti ve srovnání s ostatními.

Identita x Zmatení rolí

Ústředním tématem vývojového procesu je podle Eriksona utváření osobní identity, které úzce souvisí s vývojem Ego. Než se objeví zralé Ego, musí člověk získat přiměřený pocit identity. Po ukončení dětského období vývoje je v průběhu biologického a psychologického dospívání úkolem mladého člověka ustavit si pevné pojetí vlastního já, svého místa a smyslu v životě.  V předivu jeho společenských vztahů získávají vývojově závažnou úlohu jednak vztahy k vrstevnickým skupinám a dále ke skutečným či pomyslným vzorům, k nimž se v tomto období upírá. Úspěšné zakotvení ve světě jasným sebepojetím jedinci umožňuje vytváření jednoznačných a smysluplných vztahů k vlastní osobě i k druhým. Nesoudržná, rozporná zkušenosti s tím, jak se jeví sobě a ostatním, vytváří neurčitou, nejednotnou a zmatenou strukturu sebevymezení. V pubertě a ranné dospělosti se vše, co bylo v dětství přirozené, vyřešené a volně plynoucí stává opět otázkou. Rostoucí a vyvíjející se mladý člověk tváří v tvář své vlastní fyziologické revoluci nyní konfrontuje to, čím se zdá být v očích druhých lidí s tím, čím se cítí být sám. Táže se sám sebe, jak spojit role a dovednosti, které si vytvořil dříve s profesionálními prototypy, které vyžaduje jeho současné postavení. Musí se opět vyrovnat s již dříve řešenými problémy a konflikty. Integrace nyní zaujímá místo v procesu formování Ega a identity a jej něčím víc, než tomu bylo v dětství.  Adolescence představuje tedy hledání sebeidentity. To se projevuje tím, že mládí zkouší různé masky - hledá způsob zábavy, oblékání, účesu, to, co by bylo uznáváno vztažnou skupinou.

Intimita x Osamělost

Úkolem raného údobí dospělosti je dosažení schopnosti spojit se v důvěrném citovém vztahu s druhým člověkem, s nímž osoba plně sdílí všechny podstatné stránky života. Těžištěm osobnostního vývoje jsou zde vztahy pohlavního partnerství s původně cizím člověkem.

 

Generativita x Stagnace

Úkolem zralé dospělosti je přispívat druhým. A to především péčí poskytovanou vlastním dětem ve své nově ustavené rodině, dále i ve společenství, v němž člověk žije, vytvářením něčeho užitečného pro jeho členy. Neúspěšný vývoj se projevuje neschopností být takto prospěšný svému okolí, prožíváním životního ochuzení a ztrátou činného kontaktu s druhými lidmi.

Integrita x Zoufalství (Pochybování)

V období stáří je cílem osobnostního vývoje dospět k jistotě o smysluplnosti toho, jak člověk blížící se smrti svůj život prožil. Smysl svého jedinečného a konečného života může najít pouze ve vztazích, které jej přesahují. To znamená ve spojení s dosavadním a dále pokračujícím životem lidstva, na němž se platně, byť časově a místně omezenou účastí, podílí. Neúspěch při zvládání této vývojové krize se projevuje strachem z konce osobního života, nespokojeností s jeho prožitím a zoufalstvím z toho, že již nelze začít znovu a lépe. Tato varianta může vést v krajním případě až k autodestrukci.

 

Zdroje:

Chomátová, K., Chomátová, H. (2006). Duševní hygiena. Psychologie zdraví. Praha: Česká zemědělská univerzita

Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Portál

Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia

Švancara, J. (2003). Emoce, motivace, volní procesy. Studijní příručka k předmětu Obecná  psychologie II (prožívání, jednání). Brno: Psychologický ústav FFMU v Brně