Frustrace a frustrační tolerance

Pojem frustrace se vykládá jako „stav, vznikající ze skutečnosti, že jedinec nemohl náležitě uspokojit své potřeby.  Frustrace je tedy definovaná jako: „stav organismu, kdy je jeho integrita ohrožena a on musí zapojit všechny schopnosti na svoji ochranu“ (in Chomátová et al., 2006, str. 15). Blokování úsilí vycházejícího z přirozené nutnosti uspokojování potřeb člověka. V užším smyslu důsledek neuspokojení biologicky primárních (pudových) nároků nebo selhání v dosahování cíle. Jako jedna z determinant lidského chování bývá frustrace někdy nesprávně zaměňována s deprivací či s fenoménem nedokončené činnosti, který má obdobné příznaky jako frustrace. Přestože frustrace může vyvolat agresi, úzkost a neurotické (neurovegetativní) poruchy, je neodmyslitelnou součástí života (postupné a snesitelné frustrační zatěžování organismu dokonce vede ke zvýšení psychofyziologické odolnosti jedince). Projevy frustrace spadající do oblasti poruch prožívání a chování a nabývající často charakteru neurovegetativních či psychosomatických příznaků jsou závislé nejen na intenzitě a délce trvání frustrace, ale i na individuální odolnosti člověka vůči frustraci (frustrační tolerance). Názor, že frustrace je těsně spjata s agresí, je teoretickým konstruktem, kterým je pouze zpětně definována agrese bez příslušného empirického zobecnění.

Dělení frustrace

Překážka, která je příčinou vzniklého stavu frustrace, může být podle Nakonečného:

  • vnější, která vychází z prostředí (je to překážka fyzická nebo způsobená jednáním jiné osoby)
  • vnitřní, která závisí na jedinci (může jít o stydlivost, plachost, pocity viny, výčitky svědomí aj).

Reakce na frustraci:

  • Agrese – probíhá i v myšlení, projeví se pouze nadávkou navenek, destrukce, rozbíjení předmětů, fyzické napadení osoby  -  agresivní chování dětí na nepřiměřené  požadavky učitele
  • Racionalizace -  hledání rozumného vysvětlení problému, zneužití rozumu - při krádeži předmětu si vysvětlujme, že obohacení někoho je vlastně dobročinnost.
  • Kompenzace – snaha vyvážit neúspěch v jiné oblasti, nahradit cíl své činnosti, mnohdy nestejné hodnoty, mnohdy míšená reakce s racionalizací - dělník nemající profesní postup, zkouší vyniknout v zájmové činnosti - vedoucí v dětských aktivitách
  • Útěk, únik – vyhýbání se povinnostem nebo nepříjemnostem, „denní snění“ - nemoc, drogy jako únik od reality
  • Projekce – svalování vlastní viny za neúspěch na někoho jiného, promítání psychických jevů – žák dostane nedostatečnou, ale má pocit, že známku dostal za svou nedostatečnou přípravu.
  • Regrese – únik z napjatých situací, „útěk do minulosti“ - dítě provedlo, co nemělo  a pokouší se u učitele vyvolat stejné chováni, jako když byl malý a svým věkem si ještě plně své chování neuvědomovalo.
  • Transregrese – opak regrese „ útěk do budoucnosti“ - dítě v pubertě se snaží řešit si svůj dosavadní životní zmatek tím, že se pokouší být starší, přejímáním jejich chování a slovním vyjádřením, může působit neohrabaně.
  • Vytváření reakcí (bagatelizace) – tvorba „ póz a masek“, projevy, které mají schovat negativní prožitek před ostatními lidmi, ironizování
  • Somatizace – přenesení psychického napětí do tělesné oblasti  - civilizační choroby, kožní onemocnění, rakovina, žaludeční vředy.
  • Rezignace –  ztráta úsilí o dosažení cíle, ztráta motivace, prožitek selhání -  Rezignace jako životní postoj, syndrom „vyhoření“
  • Sublimace – tendence nahrazení cíle nebo určitého sociálního chování v přehnané míře, jde o tíhnutí k „vyšším principům“, „ elitním ideologiím“
  • Identifikace – fiktivní ztotožnění se s nějakou osobou, postavou, hrdinou  - „společné sdílení a společné zvládnutí situace“
  • Manipulace – snaha dosáhnout svých cílů neadekvátními prostředky – dítě něco provede a řekne:  „Vy mne nemáte rádi, protože nejsem Vaše dítě“
  • Potlačení – tendence k vytěsnění, odmítnutí nezvládnutelné situace i prožitků s ní spojených „nevidět“, „zapomenout“, vytěsnění vede k vytváření komplexů - smrt blízké osoby, vytěsnění si skutečnosti, vznik strachu ze smrti
  • Substituční chování – emoční nahrazení  potřeby činností (aktivitou), která je blokovaná, činnost je odlišná od té předešlé -  spánek je nehrazen intenzivním pohybem dítěte – běháním.

Síla frustrace je závislá na významu vytčeného cíle pro daného člověka a na možnosti nahradit jej cílem jiným. Stav akutní frustrace se projevuje zejména zvýšenou aktivační úrovní, což znamená zrychlením tepu, zvýšením krevního tlaku, snížením elektrického odporu kůže, zvýšenou sekrecí adrenalinu, zvýšeným svalovým napětím, pohybovým neklidem, zrychlením dechu, pocitem emočně negativní tenze, zvýšenou duševní aktivitou, mnohomluvností, přehnanými úlekovými nebo agresivními reakcemi atd..

Účinky zátěže, stresu a frustrace mohou být pozitivní, pokud motivují, připravují a zvyšují výkon jedince. Mohou být ale také negativní, pokud se napětí hromadí a projeví se na zdraví v podobě psychosomatických a psychických onemocnění. R. Spitz zjistil při výzkumu v modelovém kojeneckém ústavu, že děti zbavené matky jevily zvýšenou citlivost na banální infekce (úmrtnost 37%) ve srovnání s dětmi v mateřské péči (žádné úmrtí), které sledoval souběžně. Méně těžké frustrace, jako například nedostatek mateřské něhy, měly povahové následky: dítě se stalo egoistické, přecitlivělé a závislé na rodičích

frustrační tolerance

Frustrační tolerance je schopnost odolávat frustraci bez vážnějších výkyvů psychofyziologické rovnováhy a bez vážnějších následků na duševním zdraví jednotlivce. Jako individuální charakteristika udává práh frustrační únosnosti, který závisí na řadě dispozičních faktorů a nad nímž se frustrace stává subjektivně patogenním činitelem.

Faktory ovlivňující frustrační toleranci

  • dědičné vlivy – specifika nervové soustavy, temperament
  • typologické vlivy –  osobnost
  • vyčerpání, oslabení, úraz, nemoc, handicap – v tomto případě může jít například o slabozrakost, problémy se sluchem, koktavost. V těchto případech je jedinec vlastně frustrován dvakrát a v oblasti své vady bývá zvýšeně senzitivní.
  • věk – frustrační tolerance stoupá s rostoucím věkem, v určité chvíli života člověka ale začne opět klesat. Malé děti a starší lidé tak mají nízkou frustrační toleranci, nedokážou odložit reakci a vyrovnat se s napětím z nezdaru. Frustrační tolerance se snižuje také v některých kritických obdobích lidského života, kterými jsou například puberta, klimakterium nebo odchod do důchodu
  • nedodržování správné životosprávy – v tomto případě jde zejména o nedodržování spánkového režimu, špatná strava, nedostatek pohybu a nízká fyzická kondice
  • mentální defekty – mají stejný vliv na člověka jako různé vady. Lidé postižení nějakým mentálním defektem jsou frustrováni už tím, že se nestačí vyrovnávat s nároky prostředí, také mohou mít trpět například nereálností svých aspirací
  • výchova – správná výchova vede k přiměřené adaptaci na neúspěchy a nezdary. Přespřílišné hýčkání a protektivní výchova vedou ke vzniku nižší frustrační tolerance u dítěte. Výrazně se projevuje i citová vazba při výchově

Zdroje:

Chomátová, K., Chomátová, H. (2006). Duševní hygiena. Psychologie zdraví. Praha: Česká zemědělská univerzita

Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Portál

Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia

Švancara, J. (2003). Emoce, motivace, volní procesy. Studijní příručka k předmětu Obecná  psychologie II (prožívání, jednání). Brno: Psychologický ústav FFMU v Brně

Kontakt

Paventia z.s. Latrán 55,
Český Krumlov
38101
tel. +420 777 104 136

IČ: 01350048
DIČ: CZ01350048

Číslo účtu: 7430920001/5500
Raiffeisenbank a.s

Datová schránka: ks9c2gq
info@paventia.cz